... a bude veselka!

Jak to bylo

Bylo nebylo, v české kotlině u tří malých bříz se narodil kluk jak buk. Dali mu jméno David. Nedaleko odtud, ve městě stříbra, o pár měsíců později uložili do kolébky holku jako květ. Ta holka dostala jméno Věra.

Obě děti rostly, rostly. Nejdříve vyrostly z dětských plínek, poté z malých střevíčků, potom z prvních kabátků, až nakonec nastal čas vydat se na zkušenou.

David odešel do hlavního města. Naučil se tam ledacos. Jak spát na lavici i pod lavicí a že v hlavním městě každý někam spěchá, i když ne každý ví kam. Nakonec se rozhodl plést sítě. Nebyly to sítě rybářské, a přece se do nich kdeco chytilo: zprávy, obrázky, pozdravy, drby i moudra, která se tvářila moudře jen z dálky.

Jednoho dne Věře přišlo na mysl, že chce vidět světa kraj. Zabalila si buchty a vyrazila. Šla polem, loukou přes hory i doly, moře a oceány až došla do Ameriky, poté na Nový Zéland a zastavila se i na dalších místech, kde nasbírala zkušenosti rychleji než suvenýry.

Jednoho dne oba otevřeli Modrou knihu xichtů.

David v ní našel Věru.

Věra v ní našla Davida.

Začali si psát. Nejdřív opatrně.

„Dobrý den, ahoj,“ napsal David.

„Ahoj, jak se máš?“ odepsala Věra.

A pak si psali o městech, cestách, buchtách i o tom, jak je svět veliký, ale někdy se umí smrsknout na jedno jediné jméno.

Jednoho dne setkali.

„Tak já jsem David,“ řekl David.

„A já Věra,“ usmála se Věra.

A protože někdy stačí málo, aby toho bylo hodně, začali kráčet životem spolu.

Čas běžel, jak už to čas dělá. Navštívili sousedy, snědli mnoho koláčů, tři divočáky (a to byli na dietě) a zjistili, že nejhezčí obličej není ten v Modré knize.

Je to ten naproti u stolu.

A tenkrát se rozhodli, že si řeknou své ANO.

A budeme moc rádi, když u toho budete s námi.